Byl jednou jeden učitel 2

15. srpna 2011 v 20:54 | Tazuma Kaulitz
Autor: Fabiana
Waring: Twincest

Zazvonilo, vrátil jsem se do třídy. Učitel zrovna odcházel, málem jsme se ve dveřích srazili. "Tome! Byl jste tam docela dlouho, není vám špatně?" Polilo mě horko. "Tak nějak mě…trošku…bolí břicho, ale jinak dobrý…" "Nechcete jít radši domů?" Pohlédl jsem do jeho hlubokých čokoládových očí. "To bych právě nerad…tedy vlastně…děkuji, zvládnu to." Usmál se. "To jsem rád." Řekl a odešel. Já z něho umřu. Tohle je to nejlepší, co mě mohlo potkat. Ani jsem si nevšiml, že ke mně přistoupil Andreas. Až když mi zamával rukou před očima, začal jsem vnímat jeho slova. "Jdeš do bufetu?" Přikývl jsem a společně jsme vyšli ze třídy. "Není ti něco?" Zeptal se mě Andy ve frontě. "Ne, proč?"
"No, já jen, že jsi dneska nějaký divný…"



"Hele, napadlo mě, nechtěl by sis sednout do první lavice?"
"Ani náhodou! Tam si sedni sám."
"Dobře." Souhlasil jsem. Překvapeně se na mě podíval. "A na pořád nebo jen na matiku a chemii?"
"Jen na matiku a chemii."
"Okay. Jdu do toho s tebou."
"Díky." Usmál jsem se na něj. Opětoval můj úsměv a pak se podíval na prodavače. "Snickers." Řekl pomalu a zřetelně. "Jakže?" Zasípal stařík. "Snickers."
"Ach taak.." Pomalu se otočil a podal Andymu tyčinku. "Prosím Snickers, ne 3bit…" Zamumlal Andreas a stařičký prodavač se plácl do čela. "Jistě…to jsou ty hnědé, viďte…" S malým zpožděním podal Andymu - teď už správnou - tyčinku. Ten zaplatil a sedli jsme si na lavičku na chodbě. "Hele, Tome," Začal Andy pomalu. "přiznej se. Že se ti líbí?"
"Cože? Kdo?"
"No ten učitel."
"Možná…možná trochu." Zase jsem byl úplně rudý. Andreas se ušklíbl. "Já jsem si to myslel."
"Ale, a proč si o mě myslíš takové věci?"
"To by si totiž odvodil každý z toho, jak jsi na něj zíral." Sakra. "Vážně jsem byl až tak nápadný?"
"Tomu věř! Nakláněl jsi se přes lavici, visel jsi na něj očima a slintal jsi…" Mírně jsem se zhrozil."Já že jsem slintal?"
"Mno…dobře, neslintal, ale skoro jo. Ale řekni mi…co se ti na něm tak líbí?" Pokrčil jsem rameny. "Já ti ani nevím…všechno."
"Tolik jsi toho z něj neviděl, ne?"
"Ještě ne. Dej mi hryza!" Napřáhl ke mně ruku se Snickerskou a já jsem si zuby urval půlku. "Hej! Co si myslíš!" Ohradil se Andy rádoby dotčeně, koneckonců mě přece zná, dělám to vždycky. Hryzání Snickersky je tak…výmluvné. "Díval ses včera na fotbal?" Zeptal se Andy. "Vždyť víš že to nemám rád."
"Škoda." Pronesl a kousl si Snickersky. "Vyhráli jsme." Vtom zazvonilo. Ošil jsem se. Andy se při pohledu na mě zasmál. "Tak pojď, ty zamilovaný, abys ho neprošvih!"
Vrátili jsme se do třídy a přesunuli jsme se do první lavice. Za chvíli vešel učitel. Stoupli jsme si. Položil si tašku vedle katedry a zkoumavě se na mě zahleděl. Pak se usmál. Nic k tomu neřekl. Naštěstí. "Sedněte si." Vyzval nás a sám se posadil za katedru. "Tak co kdybyste mi každý řekli něco o sobě? Nebo ne…napište to. Myslím, že se vám asi moc nechce mluvit, že?" Ze třídy se ozvalo souhlasné zamručení. Bill…tedy učitel vytáhl z tašky (nápadně připomínala kabelku, budiž) stoh papírů a se slovy: "Rozdejte je, prosím," je podal Andymu, který poslušně vstal. Naklonil jsem se nad lavici a zahleděl se na učitele. Docela mě překvapilo, že zaujal stejnou pózu jako já a propaloval mě pohledem. Hltal jsem jeho oči. Tak krásný…usmál jsem se na něj a on můj úsměv opětoval. Andy dorozdával papíry a posadil se. "Výborně, dejte se do toho." Řekl učitel, nespouštěje ze mě přitom oči. Chopil jsem se propisky. "Nezapomeňte se podepsat!" Usmál jsem se na prázdný papír a do hlavičky jsem napsal Tom Kaulitz. Napsal jsem, že je mi dvacet, že mám rád hip hop, něco málo o svých rodičích, o sobě…ale nic zásadního. Každopádně…tohohle učitele bych rád poznal blíž. Moc rád…
Zazvonilo. "Tak co, máte hotovo? Jestli ne, můžeme pokračovat další hodinu, máme spolu ještě jednu a pak půjdete domů…" Třída ho mumlavě ujistila o skutečnosti, že jim tenhle čas opravdu stačil. "Dobře. Tome, mohl byste to posbírat, prosím?" Přikývl jsem a vstal. Prošel jsem třídu, každý mi podal svůj papír. Pak jsem pomalu přistoupil k učiteli a papíry mu podal. Když si je bral, jeho prsty mě pohladily po ruce. Zamrazilo mě v zádech. Umřu. Posadil jsem se. "Máte přestávku." Usmál se na nás učitel a odešel. Dokud nezmizel ve dveřích, pozoroval jsem jeho zadek. Andreas se rozesmál. "Chlapče, chlapče, neměl by ses tolik projevovat!"
"Tss…" Zasyčel jsem, ale moc jsem ho nevnímal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.