Der letze Tag 1

6. srpna 2011 v 20:20 | Tazuma Kaulitz

Dobalím poslední kufry a vyrážím na letiště. ''Tak se tam měj hezky, zlato,'' políbí mě na čelo máma. S tátou se obejmeme. ''Zavolej, až dorazíš.'' Dodal táta. ''Jasně. Tak já už musim, ať mi to neuletí.'' Naposledy se obejmeme.

S kufrem na kolečkách, kabelou a letenkou v ruce, hledám kdy mi letí letadlo.

Když se ohlásí můj let, následovala jsem letušku, která mi všechno vysvětlila. Vstoupila jsem do letadla. Cítila jsem, jak se mi klepou kolena. Letuška mi sice říkala, že se není čeho bát. Ale to jsem já. Letadlem neletím poprvé, ale já ho moc v lásce nemám, no. Letuška mi ukázala kam se mám posadit, následovala jsem ji.

Když jsem dosedla na místo, rozhlédla jsem se. Byl tu nějaký manželský pár, jinak nikdo. Byl to drahý let, první třída. nemůže si to hold dovolit každý, mno. Najednou se ozvaly hlasy. Ignorovala jsem je, byli to nějací pubertální blbečci.

Letadlo začínalo klesat.Cesta byla krátká. Odepla jsem se, jako ostaní cestující. Vzala jsem si kabelu a následovala ten manželský pár k východu. Vystoupila jsem. Foukal slabý větřík. Z kapsy jsem vytáhla lístek se jménem hotelu, kde Adu pracuje. Sice jsem na něj koukala už na internetu, ale já si to nebyla schopná zapamatovat. Mno jo, já a moje paměť. Občas bych jí potřebovala nabít.

Procházela jsem letištní halou a vyzvedla si kufr. Vyšla jsem ven a přivolala jsem si nějaký ten taxík. Nebo teda, snažila jsem se nějaký přivolat. Měla jsem štěstí. Řidič vystoupil, pomohl mi s tím obrem [kuferm] do kufru auta a mohlo se jet. Nasedla jsem a nadiktovala mu adresu hotelu.

Poděkovala jsem a zaplatila požadovanou částku. Vzala jsem si kufr a mířila směr hotel. Zastavila jsem až na recepci. ''Dobrý den, mám tu rezervaci.'' Řekla jsem. Zpozadí recepce vykoukla drobná tmavovláska. Tak ta střídala chlapy, jak nejrychleji to šlo. Tím jsem si byla naprosto jistá. ''Jméno?'' zeptala se s úsměvem na tváři. Vše jsem jí nadiktovala. ''Tady máte kartu od pokoje.'' Usmála se a předala mi kartu.

Popadla jsem kufr a přivolala si výtah. Vstoupila jsem do něj, spolu s dalším pánem. ''Na dovolené, na dovolené?'' Řekl česky. Zvláštní, myslela jsem si, že tu budou spíše jen němci. Ale jak je vidět, mýlila jsem se. ''Ano. Přijela jsem za kamarádkou.'' Mile jsem se usmála.

Vystoupila jsem v pátém patře a podívala jsem se na kartu od pokoje, abych věděla, jaké číslo mám hledat.
354. Měla jsem štěstí, že jsem nemusela zacházet daleko, hezky jsem zahnula v chodbičce doprava a asi šesté dveře od výtahu na levé straně to byly. Vešla jsem dovnitř, odložila kufr a rozvalila se na postel. Byla jsem tak unavená. Neletěla jsem sice jakou dobu, ale i tak. Tu noc před odjezdem jsem nespala, páč jsem byla u koní. Caesar má oteklou nohu. Smůla.

Asi čtvrt hodiny jsem se tam válela na posteli. Rozhodla jsem se dělat něco užitečného - vydat se za Aduš. Ani jsem se nepřevlékala, spocená jsem ani nebyla. Vedro nebylo. Schylovalo se to na déšť. Nějak mi to ani nevadí.

Sjela jsem výtahem zpět do přízemí. Ikdyž, to jsem neměla dělat. Fanynky silně vřeštili před hotelem. Co zase je, pomyslela jsem si. Až poté jsem si všimla, že se za mnou schovávají Tokio Hotel. Ach bože. Teda, nic jsem proti nim neměla, ale že bych byla nějaká z těch před hotelem? Ne, díky nemám zájem. Kašlala jsem na ně a šla do toho baru, když jsem ho po chvíli marné snaze hledání, našla.

''Konečně jsi dorazila!'' Uvítá mě vřele Adéla. ''No, to je opravdu pěkné přivítání. Abych zase odjela.'' Obě jsme se zasmály. ''Prší tam.'' Oznámila jsem, když jsem se podívala z okna. ''Hm, hele nevíš náhodou, co to tam tak piší?'' Zeptala se najednou. ''Co? Spíš kdo.. Fanyny, jsou tady totiž Tokio Hotel.'' oznámila jsem klidně. ''Ach ták.'' Řekla a vzdychla. ''Coje?'' Zeptala jsem se neutrálně. ''Nečekej klidný spaní. Tohle ti bude každý ráno, tedy, dokud tu budou, pištět pod pokojem.'' Řekla zhnuseně. ''Chápu. Řikám, že zase odjedu.'' Zasměju se. Adu to taky moc dlouho nevydrží a rozseměje se taky. Tvrdí, že já mám strašně nakažlivej smích.

''Ajej. Ajej. Musíme se chovat hezky klidně.'' Oznámí mi po chvíli smání. Otočím se. ''Tokiáci.'' vzdychnu. ''Aspoň že se už ty fanyny uřvaly a šly domů.'' Popíchnu situaci, která tu byla před pár minutami.

''Luci, prosím, doběheš tam k nim? Já musim támhle.'' Ukázala na stůl, kde sedělo nejmíň deset lidí. Zřejmě velmi početná rodina. ''Mno jo.'' Už jsem brala z pultu bloček a tužku.

''Co to bude?'' Usmála jsem se. Všichni mi to nadyktovali. Když jsem odcházela, slyšela jsem, jak mě chválejí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dee Dee | Web | 8. srpna 2011 v 10:24 | Reagovat

:D jůůůů vypadá to pěkně :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.